Vzpomínky bývalé paní ředitelky Věry Žákové

Ale měla jsem štěstí - jestli se to tak dá nazvat - první máje se hned po válce slavily pochodováním v průvodu přes celou vesnici za doprovodu dechovky a naši mi dovolili kamarádit s bubeníkem panem Pospíšilem. Od tří let jsem šlapala vždy vedle něho, menší než buben, a bubeníka jsem "milovala", protože byl usměvavý a tropil legrácky. I ostatní muzikanti mě měli jak talismánek a mně s nimi bylo dobře.

Druhý výrazný zážitek - a vlastně rozhodující pro moji "hudební budoucnost" (v mých sedmi letech) - byl koncert Alexandrovců v Gottwaldově. Tady to zařídila maminka. Nevím už, kde to v nynějším Zlíně bylo, nějaký svah nad Zlínem, seděla jsem na jakémsi pytli na zemi a ten šokující zážitek jsem nikdy nezapomněla. Celou cestu vlakem domů jsem maminku prosila, ať mi koupí harmoniku. Maminka povolila, vypůjčila si k veliké nelibosti tatínka peníze a koupila mi maličkou starou harmoniku a přihlásíla mě do hudebky v Otrokovicích. Láska k tomuto nástroji mi vydržela celý život.

Na Vyšší hudební škole v Kroměříži jsem studovala pět let, trochu "koketovala" s klavírem, cimbálem a trubkou, ale akordeon byl hlavní.
V pátém ročníku jsme měli maturitu i absolvák a dostali jsme umístěnky. Já do Ostravy.

Po roce působení v Ostravě, ve svých dvaceti letech, jsem se dostala do Napajedel a tam zůstala celý život.

V současné době je kouzelné, když se ke mně hlásí babičky nebo dědečci, kterým táhne na sedmdesát a vzpomínají na naše společné hudební začátky. No, já jsem měla dvacet a oni - někteří - mezi třinácti a sedmnácti... Byla to paráda... Po deseti letech jsem převzala po panu řediteli Josefu Cenkovi ředitelské povinnosti. To mi zůstalo 26 let - do roku 1999 - kdy se vedení školy ujal pan Emil Sláma.

Pro paní Věru Žákovou byla v životě škola vždy na prvním místě. V pozici ředitelské byla od roku 1973 do roku 1999.

Vychovala čtyři děti a všechny chodily do "hudebky" (dcera Věrka vystudovala konzervatoř - obor housle).

Za jejího působení přibyl v tehdejší Lidové škole umění výtvarný obor, začalo se jezdit na předplatné do divadla, na opery a byla založena tradice letních hudebních táborů.

Za svůj největší osobní zážitek považuje paní ředitelka setkání s panem Rudolfem Firkušným, jeho ženou a dětmi. Podařilo se jí dosáhnout pojmenování školy jeho jménem, přivítat jej v Napajedlích a získat od něj "koncert pro Napajedla", který se uskutečnil  15. září 1991.

Iva Kosová